Texty=>O velmi smutné lodičce

O velmi smutné lodičce

Jednou, před dávnými časy, byla jedna malá lodička. Jmenovala se Amálka. Nikdo jí nechtěl, a všichni se jí smáli:“Ha Ha Ha, ta je mrňavá. Do tý se nikdo nevejde. Hi Hi Hi. Ona je ze dřeva. Ta je ale pomalá! Tu nechci. Vezmu si radši nějakou jinou. Vždyť se pode mnou potopí, když do ní skočím.“ Amálka z toho byla smutná, protože si přála jezdit po moři a vozit námořníky a houpat se na vlnách. Ale námořníci, vždy když vstoupili do přístavu, nenastoupili do Amálky, ale do velké lodi, remorkéru, torpédoborce, ledoborce, parníku, minolovky, fregaty, škuneru, pirátské lodi, nákladní lodi, rybářské lodi, letadlové lodi, kutru, zaoceánského parníku, plachetnice, ponorky, nebo jiného vodního dopravního prostředku. Amálku nikdo nechtěl, a proto byla smutná.

Jednoho dne přišel za Amálkou velitel přístavu. Už se těšila, jak ho krásně sveze, když velitel prohlásil:“ Amálko, Amálko! Ty se mi nelíbíš. Nevím, co s tebou mám dělat. Vždyť na moři se překotíš, proti proudu řeky nevypluješ, v zálivu se na tebe vejdou sotva dva námořníci bez nákladu…Prostě a jednoduše, od této chvíle do přístavu nesmíš!“ Když to Amálka uslyšela, rozplakala se, a odplula z přístavu na širé moře. Plula po mořích, potkávala sardinky i herinky, sledě, tuňáky, a kapry a štiky a úhoře a pstruhy a cejny. Několikrát se setkala s delfíny, a jednou dokonce potkala Neptuna se zástupem mořských koníků, mořských pan a jiných mořských živočichů. Při své cestě přes oceány, moře, úžiny, průlivy, řeky a rybníky proplula kolem mnoha ostrovů, poloostrovů a mysů.

U jednoho mysu to ale bylo jiné. Před nějakou dobou zde lovili rybáři ryby do sítí. Už odsud odpluli. Ale nepořádný rybář Honza zde zapomněl svoji síť. A co čert spískal, do sítě se chytila létající ryba. Létající ryba totiž umí létat. Nejdřív pluje dlouho pod hladinou a zrychluje. Pak vyskočí nad hladinu a dlouho letí vzduchem. Pak zase vletí do vody a CHRAMST - schramstne rybu. Tahle také letěla vzduchem a říkala si :“To si zase sním nějakou dobrou rybičku, to bude pochoutka!“ A vlétla do vody, otevřela tlamu a … Zapletla se do Honzovy sítě a nemohla ven. Proto volala :“ Pomoc!!! Pomoc!!! Pomožte mi někdo. Já se odsud nemohu dostat. Pomoc!!! Pomoc!!!“ Ale nikdo nepřišel, aby létající rybě pomohl. Až Amálka. Ta dlouhou dobu přemýšlela, jak by jí mohla pomoci, až na to přišla a řekla:“Už to mám!“ A spustila kotvu dolů do vody. Ta se zachytila do oka od sítě a Amála začala tahat, aby síť roztrhla, a létající ryba mohla ven. Moc jí to nešlo, protože síť byla velmi pevná.

Ale Amálka se nevzdávala. A táhla a táhla. Brzy začala mít unavenou kotvu, když tu prásk a síť praskla, a létající ryba spokojeně vyplula ze sítě. Ale byla tak hladová, že se jenom motala. A tak Amálka ulovila sardinku na háček, který si v ní dříve zapomněl nějaký rybář, a sardinkou nakrmila létající rybu. Létající ryba za to Amálce poděkovala těmito slovy:“ Děkuji ti, Amálko, že si mně zachránila z té sítě. Až budeš potřebovat mou pomoc, tak mně zavolej. A podruhé ti pomohu také- to za tu sardinku. Děkuji ti.“ A létající ryba odplula, aby si nalovila oběd.

Amálka také plula dál. Plula kolem skal a útesů ale i kolem pláží s velkými kameny, drobným štěrkem, žluťounkým pískem nebo s tím nejjemnějším- bílým pískem. A na jedné pláži byla velryba. Před několika hodinami si spokojeně plula po moři, když se náhle ocitla na pláži a uvízla. A teď volala:“ Pomoc!!! Pomoc!!! Zachraňte mně! Odvezte mne pryč. Pomoc!!! Než mně chytnou lovci velryb. Pomoc!!! Než umřu hlady. Pomoc!!!“ Amálka k ní po vlně poslala zprávu:“ Počkej, pomohu ti. Jenom musím vymyslet jak.“

A Amálka přemýšlela tak usilovně, že se otevřela bedna na provazy, která byla na záďi, a v které byly lana a vesla. A Amálka řekla :“ Aha! Už to mám.“ A vzala z bedny lano a přivázala ho jedním koncem na kruh, co měla na přídi, a druhým koncem na velrybin ocas. Pak si nasadila vesla a začala táhnout. Velryba ale byla těžká a Amálce umdlévaly svaly, a bolely jí prkna i hřebíky. Nakonec se jí ale povedlo dotáhnout velrybu na větší hloubku. A velryba jí poděkovala těmito slovy :“ Děkuji ti mnohokráte za záchranu. Nevím, co bych si tam sama počala. Až někdy budeš potřebovat pomoc, zavolej mně, a já ti pomůžu. Ještě jednou ti děkuji.“

Amálka plula dál, ať už byla voda slaná nebo sladká, teplá nebo studená, rychlá nebo stojatá. A jednou v té vodě uviděla chobotnici, na kterou, zrovna když vylézala z jeskyně, spadl kámen. A teď byla pod ním a nemohla se dostat ven. A proto volala :“Pomoc!!! Pomoc!!! Zachraňte mě. Pomoc!!! Já nemůžu ven!!! Jau jau, to to tlačí.“ Amálka tam připlula, a začala přemýšlet, jak na to. Už zapadlo slunce, a ochladilo se. A v tom na to Amálka přišla. Na laně uvázala lodní smyčku a spustila jí dolů. Pak zavolala na chobotnici, ať dá smyčku kolem kamene. Chobotnici se to povedlo a Amálka začala táhnout ze všech sil. Bolely jí prkna, hřebíky, lano a dokonce i vesla, které byly zavřené v truhličce na zádi. Nakonec se jí ale podařilo kámen odvalit. Chobotnice jí poděkovala, řka :“ Děkuji ti, Amálko, že si ze mne sundala ten kámen. Až budeš někdy s něčím potřebovat pomoc ty, zavolej mne, a já připluji a pomohu ti. Děkuji ti a hodně štěstí.“

Amálka plula po mořích i když svítilo sluníčko, i když byla noc, i když bylo zataženo, i když bylo bezvětří, i když foukal uragán. A pak jednou přišla bouře. Blesky létaly přes celou oblohu. A jeden blesk strefil parník, který zrovna plul do přístavu pro náklad. Parníku to porouchalo vysílač a navíc se začal potápět. Námořníci běhali po lodi a bědovali :“Pomoc!!! To už neuhasíme! SOS SOS … --- … Zachraňte nás. Pomoc!!! My se potopíme!!!“ Naštěstí zrovna kolem plula loďka Amálka a zavolala na námořníky:“ Haló páni námořníci! Nasedat! Já vás zachráním.“ Ale námořníci se začali smát:“ Ho Ho Ho Hó . To je dobrej vtip. Ty a zachránit nás? Vždyť se do tebe nevejde ani nejmenší plavčík!“ A Amálka si uvědomila, že je to pravda.

Pak jí ale napadlo, co by mohl udělat. A začala volat:“ Velrybóó! Poplav sem! Já, loďka Amálka tě prosím o pomoc. Velrybóóóóóó!“ Ale velryba byla daleko a Amálku neslyšela. Ale proto začala volat něco jiného:“ Haló!!! Létající rybo! Prosím, připluj! Volá tě Amálka.“ A létající ryba připlula a zeptala se Amálky, copak by potřebovala. A Amálka odpověděla:“Létající rybo! Prosím, dopluj za velrybou, a řekni jí, ať sem připluje. Řekni, že jí volám já, Amálka.“ A létající ryba odplula velkou rychlostí pryč. Chvíli plula, chvíli letěla, když tu zahlédla v dálce gejzír. Brzy připlula k velrybě a předala jí vzkaz od Amálky.

Velryba se několika mocnýmy údery ploutví dostala k parníku a k Amálce. Ta se s ní chvíli radila a pak zavolala:“ Haló! Páni námořníci! Račte nasedat na moji přítelkyni velrybu. Ta vás všechny odnese na svých zádech do přístavu.“ A námořníci začali volat:“ Hurá! Sláva!“ a přelezli na velrybu. Amálka, jako nějaký lodivod, je všechny donavigovala do přístavu. A bouře pokračovala.

Ale tu velryba řekla Amálce:“ Amálko! Je moc velká bouře! Já nemůžu plout blíž k molu, protože bych se pořezala o skály.“ A námořníci ihned začali bědovat:“Achich ovej! Proč jsme sem jen lezli. To jsme nemněli dělat. Achich ouvej. To jsme ale hlupáci.“ Ale Amálka začala volat:“ Chobotnicéé! Poplav se! Já, loďka Amálka tě prosím o pomoc. Chobotnicééééé!“ A námořníci také začali volat :“ Chobotnicéé! Poplav sem! Loďička Amálka tě prosí o pomoc. Chobotnicééé!“ Ale chobotnice byla daleko a neslyšela je. A proto začala Amálka volat něco jiného:“ Haló!!! Létající rybo! Prosím, připluj! Volá tě Amálka.“ A létající ryba připlula podruhé. Amálka jí vysvětlila co potřebuje a létající ryba doplula pro chobotnici. Když chobotnice připlula, vysvětlila jí Amálka, že velryba se bojí, aby si nepořezala břich o skály, a pak jí přednesla svoji prosbu. Chobotnice řekla:“Ale samozřejmně! Jak si přeješ, Amálko!“ a napnula se tak, že se dvěma chapadly se přisála k molu, dvěma k velrybě a z ostatních vytvořila zábradlíčko. Námořníci přes ní přeběhli na molo. Velryba, chobotnice a létající ryba se s nimi rozloučili a odpluli. Kapitán parníku se pak Amálky zeptal, jestli by si něco přála za to, že je zachránila. A Amálka? „Já bych si prosím přála, aby na mně někdo jezdil. Já totiž mám ráda, když s někým pluji po vodní hladině, a…“ Pan kapitán zapřemýšlel a pak řekl:“ Amálko! Od této chvíle budeš jezdit s námi na parníku. Budeme na tobě jezdit. A když dojde k nějakému neštěstí, tak nás zachráníš. Proto ti budeme říkat Záchranný člun.“ A když se to dozvěděli kapitáni jiných lodí, také si pořídili Záchranné čluny.